Tiberius Gracchus byl roku 133 umlácen k smrti v senátu. Gaius roku 121 donucen k sebevraždě. Z politické vraždy se stala legitimní metoda boje o moc. Do tohoto Říma přišla zpráva z Afriky. Numidie, království na severoafrickém pobřeží a věrný spojenec od dob druhé punské války, se ocitla uprostřed dynastického konfliktu. Dějinnou roli v něm nepřevzal cizí vládce, ale muž který léta strávil v Scipionově táboře u Numancie. Jugurtha, nemanželský syn numidského prince, se tam naučil jak bojuje římská armáda. A jak se kupuje. Po smrti krále Micipsy roku 118 sdílel Jugurtha trůn se dvěma bratry. Prvního nechal zavraždit. Druhý, Adherbal, uprchl do Říma. Senát Numidii rozdělil. Jugurtha přijal rozdělení, počkal několik let a zaútočil. Roku 112 Cirta padla. Adherbal byl umučen. Italičtí obchodníci ve městě povražděni. Senát mrtvé Římany ignorovat nemůže. Válka je vyhlášena. Rolníci tvořící jádro legií ubývají. Drobní vlastníci mizí, pole přecházejí do rukou aristokracie. Do legií přicházejí muži bez zkušenosti. Centurioni stárnou. Noví nepřicházejí. Jugurtha velí lehkým numidským jezdcům. Malí koně, vytrvalí na poušti. Bojují s oštěpy a luky a nenosí zbroj. Zaútočí. Zasáhnou. Rozplynou se dřív než se legie zformuje. Těžká pěchota, která se za nimi pustí, rychle ztratí vodu i formaci. Numidský jezdec udeří ze strany a zmizí. Gaius Marius pochází z Arpina. První ve své rodině kdo dosáhl senátu. Homo novus. Stará krev jím pohrdá. Prošel od nejnižších hodností k nejvyšším. Každou si vybojoval. Roku 107 je zvolen konzulem. Otevře odvody pro muže bez půdy. Každý kdo unese zbroj může do legie. Bez ohledu na majetek. Stát mu dodá zbroj. Hastati, principes, triarii mizí. Jsou jen legionáři. Každý nese přes třicet kilogramů. Pilum, gladius, rýč, kolíky na palisádu, kotlík a zásoby pšenice na patnáct dní pochodu. Říká se jim Mariovy muly. Zásobovací vozy mizí. Legie se přesouvá tak rychle jak její muži ujdou. Roku 104 Marius zruší staré standardy. Vlky, kance, minotaury. Zavede jediný symbol. Orla. Každá legie má svého. Ztratí-li ho, je to konec. Konzul Bestia uzavře s Jugurthou mír. Senát odmítne. Každý ví proč. Jugurtha přijede do Říma pod diplomatickou imunitou a nechá zavraždit svědka který by mohl promluvit. Řím ho vykáže. Při opouštění Itálie pronese: město na prodej. Brzy zahyne, najde-li kupce dost bohatého. Válka pokračuje. Konzul Albinus utrpí roku 110 drtivou porážku u Suthul. Armáda je obklíčena v poušti. Musí projít pod jhem. Jako u Caudia před sto sedmdesáti lety. Tentokrát v africkém písku. Metellus obnoví disciplínu. Jugurtha uniká dál. Gaius Marius to sleduje z Metelova štábu s rostoucí netrpělivostí. Po rozepři s Metellem odjede do Říma. Získá konzulát. Vrátí se s novou armádou. Za kvestora si vezme Lucia Cornelia Sullu. Sulla pochází ze starého patricijského rodu, chybí mu ale majetek i vojenské úspěchy. Ví že tahle válka je jeho cesta. Zatímco Marius útočí, Sulla čeká. Marius přestane honit jezdce po poušti. Dobývá oázy. Jednu po druhé. Jugurtha ztrácí vodu, úkryt, jídlo. Uprchne k tchánovi, mauretánskému králi Bocchovi. Sulla je vyslán dohodnout podmínky míru s mauretánským vládcem. Vjede v noci do Bocchova tábora s malým doprovodem. Stan páchne velbloudí kůží a kouřem. Mauretánské stráže stojí za jeho zády. Sulla sedí rovně a vyhrožuje Římem. Na jedné straně Jugurtha. Na druhé mír, území, římské stříbro. Bocchus přikývne, Jugurthu vyláká na schůzku a tam ho předá Sullovi. Vládce Numidie projde Římem za Mariovým vozem v řetězech. Pak ho svlečou a uvrhnou do Tullianu, což je vlhká kobka pod Kapitolem. Vzduch páchne mokrým kamenem. Jugurtha tam přežívá šest dní potmě, žíznivý a hladový. Při svlékání zvolá: Herkule, jak studené jsou vaše lázně. Zemře tam. Marius získá triumf. Sulla si nechá vyrýt pečetní prsten s motivem Boccha předávajícího spoutaného nepřítele přímo do jeho rukou. Prsten nosí do konce života. Publius Valerius Pulcher, legionář, Severní Afrika Slunce pálí a kroužková zbroj peče do ramen. Nesu na dřevěné furce výstroj, rýč, kolíky na palisádu, těžký kotlík a pytel obilí na patnáct dní pochodu. Nohy se při každém kroku boří do sypkého písku. Jazyk mám suchý a přilepený na patro. „Ještě jedna taková míle a chcípnu,“ zachroptí voják vedle mě s popraskanými rty. Neodpovím. Zastavíme až pozdě odpoledne před kamennou numidskou pevností. Hned shazujeme nosné tyče do písku a do ztvrdlých dlaní bereme krumpáče. Hloubíme příkop a narážíme do země palisádu. Když je tábor hotový, padnu do stanu na udusanou hlínu. Usnu vteřinu poté, co zavřu oči. Uprostřed noci mnou někdo surově zatřese. Centurion mě vyžene do tmy na hlídku. Pouštní mráz mi okamžitě zalézá pod tuniku. Stojím u valu, svírám promrzlé ratiště pila a zírám do absolutní tmy směrem k nepřátelské stěně. Ráno nás seřadí. Do rukou dostáváme těžké dřevěné žebříky. Rozběhneme se přes písek přímo k hradbám. Shora se na nás okamžitě sype kamení a oštěpy. Žebřík s tupým bouchnutím narazí na kamennou stěnu pevnosti. Chytím se hrubých příček a šplhám n