Hispánie byla pro římské vojáky nejméně oblíbenou provincií. Od konce druhé punské války se pokusy o plnou kontrolu Iberského poloostrova zvrhly do desítek let lokálních konfliktů a povstání. Terén, drsné klima a neochota kmenů k trvalému podřízení tvořily prostředí, které Řím vysilovalo. Žádná velká sláva, žádná bohatá města k plenění, jen vytrvalý guerillový boj. Keltiberské kmeny ve střední Hispánii kladly vytrvalý odpor. Centrem tohoto vzdoru se stala Numantie. Pevnost ležela na strmém kopci nad řekou Durius, přírodně chráněna soutěskami a lesy. Sama o sobě nebyla obrovským městem, ale pro Ibery symbolizovala nezávislost, kterou Řím nedokázal zlomit. Římští velitelé se před hradbami střídali. Někteří utrpěli vojenské porážky, jiní zkoušeli uzavírat mírové smlouvy, které senát následně odmítal ratifikovat. Jeden takový mír dojednal i Tiberius Gracchus. Odmítnutí smlouvy v Římě jen potvrdilo hispánským kmenům, že dohodám se nedá věřit. V roce 134, po více než deseti letech neúspěchů, ztrát a klesající morálky, senát sáhl po ověřeném muži. Publius Cornelius Scipio Aemilianus, dobyvatel Kartága, znovu získal výjimku k opětovnému konzulátu a vyrazil do Hispánie s jasným úkolem. Skončit to. Armáda, která Scipiona na Iberském poloostrově čekala, se utápěla v apatii. Táborový život provázela uvolněná disciplína a nedostatek vojenského ducha. Keltiberové je pravidelně poráželi v malých střetech a legionáři ztratili důvěru ve své velitele i v sebe sama. Iberští bojovníci byli mistry nerovného boje. Hlavní zbraní byla falcata. Tento těžký, zahnutý meč, ostřený na vnitřní straně s přidaným břitem na zadní špičce, kombinoval pádnost sekery s přesností meče. Prorážel dřevo štítu, štípal bronzové přílby a usekával paže od ramene dolů. Pro římského legionáře zvyklého na bodný gladius byl střet s falcatou děsivou záležitostí. Scipio si uvědomil, že v přímém poli Numantii nedobude. Iberové znali terén, bojovali s fanatickým odhodláním a jeho vlastní armáda nebyla připravena na krvavé ztráty. Rozhodl se, že boj nevyhraje mužem proti muži, ale ženijní prací. Scipio nejprve převychoval armádu. Nejméně schopné oddíly poslal do Říma. Vyhnal trhovce a zakázal v táboře zbytečný luxus. Převedl vojáky na tvrdý výcvik — budování táborů, pochody v plné polní, cvičení s těžšími zbraněmi, než byly ty bitevní. Až když se armáda opět začala podobat legii, přitáhl k Numantii. K přímému útoku na hradby se neodhodlal. Místo toho nařídil postavit kolem celého města sedm římských táborů. Tyto tábory propojil dvojitým systémem hradeb o délce devíti kilometrů. Vnější val chránil armádu před pokusy o záchranu města zvenčí, vnitřní val směřoval k Numantii a bránil výpadům. Na řece Durius nechal natáhnout přes hladinu lana s čepelemi, která znemožňovala zásobování loděmi i plavcům. Uzavřel Numantii ze všech stran. Začalo čekání. Obyvatelé Numantie zkoušeli výpady. Naráželi do pevného římského valu, ze kterého pršely šípy a kameny. Scipio na výzvy k přímému souboji nereagoval a udržoval neprostupné obléhání. Obyvatelé začali jíst koně, pak kůže a mrtvé, aby se udrželi naživu. V zoufalství se jeden z numantinských velitelů s hrstkou mužů probil římskou linií a hledal pomoc u sousedních kmenů. Scipio pomocné síly dostihl, tvrdě potrestal uťatýma rukama a vrátil se k blokádě. Po osmi měsících obléhání došly v Numantii poslední zbytky všeho, co se dalo jíst. Město požádalo o podmínky kapitulace. Scipio trval na bezpodmínečném vzdání se a odevzdání zbraní. Část obyvatel se rozhodla spáchat raději sebevraždu a město předtím podpálila. Ti, kteří se vzdali, byli po Scipionově triumfu prodáni do otroctví a Numantie byla srovnána se zemí. Zatímco Numantie padla, Římem otřásala první politická krev. Tiberius Gracchus prosadil jako tribun lidu agrární zákon bez souhlasu senátu a usiloval o opětovné zvolení. Skupina senátorů vytáhla ze zasedání a ubila ho k smrti. Tímto násilným činem padlo tabu, které po staletí chránilo nedotknutelnost tribuna i vnitřní politický mír. Marcus Octavianus Pius, legionář, Numantia Dřevěné cvičné meče tupě narážejí do kůlů zaražených do ztvrdlé hlíny. Pot ze mě leje a štípe v očích. Centurion prochází řadou a bije révovou holí každého, kdo jen na vteřinu povolí zápěstí. „Tlačit z nohou!“ zařve a švihne holí muže po mé levici. „Kdyby nám tu aspoň nechali ty děvky,“ procedí přes zuby voják vedle mě. Od chvíle, co dorazil Scipio, se režim utáhl. Z tábora zmizely vozy kupců, markytánky i víno. Dostali jsme do rukou rýče a cvičné zbraně s dvojnásobnou váhou. O pár týdnů později stojíme před Numantií. Nejdeme do útoku. Kolem celého města kopeme nekonečný příkop ve spálené hispánské zemi. Stavíme devět kilometrů dlouhý val s dřevěnou palisádou. Ruce máme plné prasklých, krvácejících puchýřů, ale postupujeme bez odpočinku. Dostáváme rozkaz uzavřít řeku Durius. Natahujeme přes silný proud hrubá lana s navázanými železnými čepelemi. Stojíme po pás v dravé a ledové vodě. Chlapi vedle mě tahají těžký mokrý provaz k protějšímu břehu. Voják n