Padesát let od Zamy žilo Kartágo v hranicích určených mírovou smlouvou. Nemělo flotilu, provincie ani armádu schopnou operovat za vlastními hradbami. Ekonomika se přesto zotavila. Obchodní sítě na africkém pobřeží a inovativní zemědělství naplnily město bohatstvím. Kartágo splatilo válečné reparace za padesát let přesně podle splátkového kalendáře. Poslední splátka odešla roku 151. Řím ho nikdy nepřestal sledovat. Cato Starší navštívil Kartágo roku 152. Viděl plné doky, plné trhy a dřevo z nedalekých lesů. Každý projev od té chvíle končil prohlášením, že Kartágo musí být zničeno. Smlouva z roku 201 Kartágu zakazovala vést válku bez římského souhlasu. Numidský král Masinissa, římský spojenec od Zamy, tento článek využíval a zabíral kartáginské zázemí kousek po kousku. Kartágo psalo do Říma, žádalo o arbitráž, přijímalo nespravedlivá rozhodnutí komisařů. Roku 151 pohár přetekl. Kartáginská rada postavila armádu a vytáhla proti Masinissovi bez souhlasu senátu. Byla poražena. Řím dostal záminku, na kterou čekal. Roku 149 se římská flotila a dvě konzulární armády vylodily v Utice, dvacet mil od Kartága. Kartágo nabídlo bezpodmínečnou kapitulaci. Konzulové požadovali odevzdání všech zbraní. Když město zbrojnice vyprázdnilo, konzulové vydali poslední příkaz: Kartágo bude strženo a obyvatelstvo se musí přestěhovat deset mil do vnitrozemí. Město žijící z moře mělo jít do pouště. Zavřeli brány a začali vyrábět zbraně ze střech a ženských vlasů. Armáda pod hradbami je unavená z neustálých tažení. Vojáci bojují za kořist víc než za slávu a disciplína tábora upadá. Kartágo se naopak brání se zoufalstvím těch, kteří nemají kam utéct. Obrana města nestojí na polní taktice. Třicet kilometrů hradeb s věžemi tvoří neprostupný kruh. K moři vedou dvojité přístavy. Posádku tvoří každý občan schopný udržet meč, ženy donášejí zásoby a kameny. Římané se soustředí na obléhací stroje. Ženisté stavějí valy a útočné rampy, aby dostali berany k hradbám. Není to manévrovací boj, je to pomalé a brutální dobývání prostoru po kusech. Obléhání se táhne dva roky. Římské armády se střídají před hradbami, útočí a jsou odráženy. Kartáginci podnikají noční výpady, pálí římské stroje a udržují spojení se zásobovacími konvoji vnitrozemím. Disciplína v římském táboře klesá a senát cítí neklid. Roku 147 je konzulem zvolen Publius Cornelius Scipio Aemilianus. Vnuci a synové vítězů od Pydny a Zamy se sešli v jednom muži. K získání konzulátu neměl zákonný věk, ale lidové shromáždění výjimku prosadilo. Scipio vyčistí tábor od kupců a žen. Zvýší disciplínu. Zablokuje město z pevniny. Přes ústí dvojitého přístavu nechá postavit kamennou hráz, aby odřízl poslední námořní zásobovací trasu. Kartáginci prokopou nový průplav přes pískovou kosu, ale jejich improvizovaná flotila vyrazí pozdě. Město je sevřeno. Na jaře roku 146 prorazí římské jednotky městskou hradbu nedaleko přístavu a vstoupí do ulic. Boj o Kartágo je bojem o každý dům. Ulice jsou úzké a domy několikapatrové. Kartáginci házejí ze střech dlaždice, trámy a oheň. Scipio pošle ženisty probourat stěny. Legionáři se probíjejí zdmi domů a obcházejí zabarikádované ulice vnitřkem budov. Bojuje se uvnitř místností, na schodištích i na střechách, kde vojáci přehazují prkna mezi budovami. Postup je měřen na domovní bloky za den. Celé části města lehnou popelem i s lidmi, kteří se v nich skrývali. Boj uvnitř hradeb trvá nepřetržitě. Padesát tisíc přeživších Kartáginců se vzdá. Budou prodáni do otroctví. Velitel Hasdrubal se se zbytkem věrných a římskými dezertéry zabarikáduje v chrámu na kopci Byrsa. Hasdrubal nakonec z chrámu vyjde a s prosbou o život padne Scipionovi k nohám. Jeho žena se se svými dětmi vrhne do plamenů, které dezertéři v chrámu založili. Kartágo hoří sedm dní. Scipio Aemilianus sleduje, jak z hořícího města stoupá dým. Rozkáže strhnout vše, co zůstalo stát, a prokleje půdu, aby na ní už nikdy nikdo nestavěl. Z kdysi největší říše západního Středomoří nezbude kámen na kameni. Marcus Petreius Pannonius, Hastatus, Kartágo Uzavřeli jsme štíty do testuda a postupujeme úzkou ulicí. Z vysokých oken a střech domů na nás prší oštěpy a kusy zdiva. Tvrdé rány do dřevěných scut se mísí s naším křikem. Těžký kamenný blok hozený ze třetího patra roztříští štít muže po mé levici. Dřevo praskne. Voják se zkácí na dlažbu s roztříštěným ramenem. Okamžitě se s bolestivým syčením odplazí k omítce nejbližšího domu, aby zmenšil terč. Srazíme štíty k sobě, zaplníme mezeru a tlačíme formaci dál do kopce. Ulice se rozevře na malé náměstí před vchodem do chrámu. Kamení z oken ustane. Na horních schodech stojí zbytky kartáginských obránců. Mají provizorní štíty z prken a v rukách zakřivené meče s oštěpy. Rozbijeme testudo a srovnáme se do útočné linie. Vyrazíme po schodech. Kartáginec zkusí bodnout shora. Vletím do něj plnou vahou a narazím mu scutum přímo do propadlého hrudníku. Přimáčknu ho na mramorový schod. S gladiem pevně přitisknutým k boku mu krátkým výpadem otevřu břicho. Centurion ho nakopne okovanou bot