Po míru roku 304 se Samnité vrátí do hor a šest let budou shromažďovat spojence. Na sever posílají posly ke galským kmenům. Galové žijí v Pádské nížině od doby kdy ji zabrali a část kmenů stále hledá prostor pro nová sídla. Řím jim roste vstříc. Samnitská zpráva jim dává záminku k pohybu. Na západ posílají Samnité posly k Etruskům. Jejich bohatá pobřežní města žila generace z mořského obchodu a válčila se sousedy ve vlastních hoplitských liniích. Nikdy nečelila armádě která zakládá pevná města přímo u jejich hranic. Umbrijské kmeny mezi nimi čekají na to, která strana bude silnější. Roku 298 zaútočí Samnité na římské spojence. Válka začíná znovu. Řím stojí proti koalici na dvou frontách zároveň. Legie se dělí na více sborů a operuje na oddělených frontách, každý pod konzulem nebo prétorem. Manipul čítá přibližně sto dvacet mužů v předních dvou liniích a šedesát triariů vzadu. Velí jim centurioni, kteří zůstávají u legie kampaň za kampaní a znají každého muže ve svém oddílu. Římská jízda je slabá. Řím nikdy nebyl koňský národ a legionáři na koni nikdy nedosáhli síly severních jezdců. V bitvě kryjí křídla alae sociorum, spojenecká jízda z latinských a kampánských obcí, která dodává přibližně polovinu celkové bojové síly. Bez ní by Řím nemohl držet dvě fronty zároveň. Koalice přináší jiný problém. Samnitské pohyblivé skupiny, galské bojové vozy a etruské hoplitské linie jsou tři různé způsoby boje a každý vyžaduje jinou odpověď. První roky probíhají bez rozhodnutí. Samnité útočí na jihu, Galové a Etruskové tlačí na severu. Roku 297 konzul Quintus Fabius Maximus Rullianus porazí samnitskou armádu u Tiferna a zatlačí ji zpět do hor. Roku 295 se koaliční síly soustředí u Sentina v Umbrii. Senát vyšle čtyři konzulární armády na různé fronty, dvě se setkají s hlavní silou. Na pravém křídle Fabius Rullianus, na levém Publius Decius Mus, muž nesoucí jméno otce, který padl u Veseris před pětatřiceti lety. Přibližně čtyřicet tisíc Římanů a spojenců proti padesáti tisícům koaličních vojsk. Obě armády nastoupí na otevřené planině v triplex acies. Galové stojí na jednom křídle se svými bojovými vozy, Samnité tvoří střed. Vozy vyjedou do Deciova křídla, kola duní po zemi, koně se splašují dřív než vozy dorazí. Spojenecká jízda se zhroutí a stáhne pěchotu s sebou. Hastati ustupují za principes, linie se láme. Decius povolá pontifika. Přehodí tógu přes hlavu, přiloží ruku k bradě a předříká stejnou formuli jako jeho otec u Veseris. Zasvětí své tělo i těla nepřátel bohům podsvětí. Nasedne na koně a vjede přímo do galských řad. Padne probodnut kopími. Křídlo vydrží. Na pravém křídle Fabius záměrně vyčkává. Nechá samnitský střed spotřebovat energii prvního náporu, pak vydá rozkaz k protiútoku spojeneckou jízdou do samnitského boku. Formace se rozpadají. Ústup se mění v útěk. Etruskové uzavřou separátní mír. Galové se stáhnou za Pád. Umbrijci se podřídí. Samnité bojují dál sami. Roku 293 konzul Lucius Papirius Cursor oblehne Aquilonii. Přibližně čtyřicet tisíc Samnitů drží pevnost, Cursor přivede srovnatelnou sílu. Samnité postaví do první linie Legio Linteata, Lněnou legii, šestnáct tisíc vojáků v bílých tunikách s výzbrojí pobitou stříbrem a zlatem. Před bitvou složili krevní přísahu: kdo ustoupí, padá rukou vlastního souseda v řadě. Cursor vyšle pomocné sbory na kopec za samnitskými liniemi s rozkazem táhnout za sebou větve po zemi. Oblaka prachu přesvědčí vyčerpané Samnity že přichází druhá konzulární armáda. Lněná legie se v panice rozpadne spolu se zbytkem obrany. Roku 290 konzul Manius Curius Dentatus dotáhne závěrečná tažení do samnitských hor. Samnité podepíší mír. Jejich území se zmenší a musejí vstoupit do systému římských závislostí. Kmenová struktura v horách ale zůstane nerozlomena a vlastní vojsko zachovají. Půl století samnitských válek končí. Řím stojí na jihu a před ním už leží jen bohaté řecké přístavy. A na samém konci sítě čeká Tarentum. Decius Tulius Musae, princeps, Aquilonia Hastati před námi se zastaví. Centurion jim řve do zad, ale nikdo nepokračuje. Pak to uvidím taky. Samnitská Lněná legie. Stojí přes celou pláň v bílých lněných tunikách, štíty potažené telecí kůží, nehybní jako zeď. Každý z nich složil přísahu — kdo couvne, zemře rukou vlastního souseda. „Co to je?“ zamumlá Gaius vedle mě. „Drž hubu a koukej dopředu.“ Trubka zazní. Hastati se konečně pohnou a my za nimi. Třicet kroků. Dvacet. „Pila!“ Zapřu nohu a mrštím. Kolem mě letí desítky oštěpů. Železné krčky se s praskotem zarážejí do samnitských štítů a ohýbají se vlastní vahou. První řada nepřítele se snaží strhat pokroucené ratiště z potaženého dřeva. Někteří to vzdají a odhodí štíty. Ale necouvnou. Nemohou. Srážka. Hastati narazí do nich a zvuk je jako lámání vozových kol. Řev, praskot, nadávky. Boj se zasekne — naši tlačí dopředu, oni nepouštějí ani krok. Muži bez štítů bodají a sekají jako posedlí, protože útěk znamená smrt od vlastních. Hastati se začnou vyčerpávat. Zazní rozkaz ke střídání. Proběhnu mezerou mezi ustupujícími a nacpu se