Neapolis, řecké přístavní město na kampánském pobřeží, žije od svého založení obchodem. V jeho ulicích posledních let roste samnitský vliv. Část obyvatel se s ním sžila, část posílá posly do Říma. Senát zasáhne a obsadí město. Pro Samnity to znamená jedno: Řím stojí na jejich prahu. Odmítnou to přijmout. Roku 326 začíná druhá samnitská válka. Legie se poučila ze dvou předchozích válek. Manipul funguje jako vlastní taktická jednotka, pohybuje se a útočí bez čekání na sousedy. Armáda se formuje do tří řad: hastati vpředu, principes za nimi, triarii vzadu jako poslední záloha. Pilum dostalo měkký železný krček. Voják ho hodí, bodec se zarazí do nepřátelského štítu a krček se ohne. Vytáhnout ho nelze, odhodit zpět taky ne. Nepřítel musí štít zahodit a stojí bez krytí. Scutum, obdélníkový štít přebraný od Samnitů, přilne k tělu vojáka a chrání boky v sevřeném boji lépe než starší oválný tvar. Tato výhoda platí jen na rovině. V apeninských průsmycích rozhoduje terén a Samnité ho znají lépe. Počáteční léta přinesou Římu úspěchy. Neapolis přejde pod římskou ochranu. Samnité ztrácejí pozice v nížinách a ustupují do hor. Roku 325 vede konzul Lucius Furius Camillus tažení přímo do Samnia, proniká přes apeninské hřebeny a tlačí kmenová vojska zpět. V roce 321 vedou konzulové Spurius Postumius Albinus a Titus Veturius Calvinus armádu přes apeninské průsmyky do Apulie. Dostávají zprávu, že samnitské obléhání Lucerie potřebuje naléhavou pomoc. Cesta vede přes úzkou soutěsku u Caudium. Armáda vstoupí, projde na druhý konec a narazí na zátaras. Pokácené stromy, skalní bloky. Armáda se vydá zpět. Vstup do soutěsky je taky uzavřen. Samnitský velitel Gaius Pontius zavřel past na obou stranách zároveň. Zpráva o Lucerii byla podvržená od začátku. Celá armáda sedí v horském koridoru. Zásoby docházejí, bojovat není s kým ani kde, ven nevede žádná cesta. Dva konzulové a tisíce legionářů čekají na rozhodnutí muže v horách nad nimi. Pontius nechá postavit oblouk ze tří kopí. Každý Říman, od nejnižšího velites po oba konzuly, projde pod jhem. Pak je Pontius propustí. V Římě senát smlouvu odmítne ratifikovat. Oba konzuly vydá Samnitům jako osobně zodpovědné za podmínky v Caudiu. Pontius je přijme s pohrdáním a pošle zpět do Říma. Válka pokračuje jako by Caudium nepřišlo. Roku 320 konzulové Lucius Papirius Cursor a Quintus Publilius Philo porazí Samnity a dobudou Lucerii zpět. Průlom nepřijde rychle. V roce 315 Samnité zvítězí u Lautulae a znovu ohrozí Kampánii. Řím přijde o několik spojeneckých měst, stáhne se a přeskupí. Roku 312, uprostřed nejtěžších bojů, cenzor Appius Claudius Caecus přes odpor senátu začne stavět silnice. Přímá trasa z Říma do Capuy přes bažiny a hory, každou míli označená kameny, průchodná v každém počasí. Legie se přesunou na front za dny místo týdnů. Ve stejném roce nechá Caecus vyhloubit první římský akvadukt. Aqua Appia přivede do Říma vodu nezávisle na řekách a studnách. Oba projekty nesou jméno cenzora, kterému říkali Slepý. Za silnicemi přijdou kolonie. Luceria v Apulii roku 314, Saticula, Interamna. Samnita který vyjde z hor a sestoupí do údolí narazí na opevněné město s římskými rodinami, chrámy a zákony, uprostřed svého území. Roku 305 prorazí konzul Lucius Postumius Megellus přes apeninské hřebeny do samnitského nitra. Zaútočí na Bovianum, kmenové centrum Pentrijských Samnitů. Město padne po krátkém obléhání. Poprvé stojí Říman uprostřed samnitského hlavního města. Roku 304 je uzavřen mír. Samnitská autonomie formálně přetrvá. Síť silnic a kolonií sahá hluboko do jejich území. Lucius Fabius Sera, hastatus, Furcae Caudinae Rychlým pochodem vstupujeme do soutěsky. Ženeme se vpřed, abychom samnitskou armádu dohnali co nejdřív. Přední řady najednou zastaví. Cesta před námi je kompletně zavalená kmeny a balvany. „Proč stojíme?!“ řvou chlapi zezadu. „Zátaras!“ křičíme zpět. Někdo ukáže nahoru. Na obou hřebenech nad námi stojí celá samnitská armáda. Rozběhneme se k okrajům soutěsky pod skály. „Štíty nahoru!“ Kryjeme se. Shora se ozve hlasitý smích. Náš konzul dojde dopředu. Samnitský velitel na něj volá z okraje srázu. Nabízí nám život, když zahodíme zbraně a vzdáme se. „Nikdy, vy barbaři!“ zařve konzul. Třetí den v soutěsce. Jídlo došlo. Vyklepáváme z čutor poslední kapky vody. Konzul prochází mezi vyčerpanými muži a vidí to. Samnita se znovu objeví na skále a zopakuje svou výzvu. Konzul beze slova přijme. Nastoupí nás na planině před soutěskou. Beze zbraní. Jako hastati stojíme úplně vpředu. Samnité se nám posmívají do obličeje a plivou do prachu. Nehýbu se. Zírám před sebe, jak náš konzul a po něm všichni důstojníci krok za krokem, se svěšenou hlavou podlézají jho ze dvou svázaných kopí.