Markomanské války. 166–180 n. l.. Na konci druhého století našeho letopočtu čelila Římská říše hrozbě z vnějšího i vnitřního světa. Na severní hranici podél řeky Dunaje začaly masivně tlačit germánské kmeny v čele s Markomany a Kvády. Tito barbaři utíkali před jinými národy z východu a hledali novou půdu. Ve stejnou dobu přinesly vracející se římské legie z asijského tažení smrtící epidemii. Takzvaný Antoninský mor zabil miliony obyvatel po celém impériu a drasticky oslabil sílu armády. Kmeny využily prořídlou hranici. V letech 166 až 168 prorazily římskou obranu a vpadly přímo do severní Itálie. Římané viděli nepřítele na italské půdě poprvé od dob punských válek. Císař Marcus Aurelius musel osobně vytáhnout do pole. Prodal císařský majetek, aby zaplatil nové rekruty, a vyrazil s legiemi k Dunaji. Během tvrdých bojů v letech 172 až 174 Římané zatlačili Germány zpět. Následná druhá fáze války po roce 177 zavedla římské vojáky hluboko na nepřátelské území. Legie tehdy vybudovaly pochodové tábory a svedly prudké bitvy na území dnešní Moravy a Slovenska. Příběh těchto válek se tak odehrával přesně v místech, kde se právě nacházíte. Marcus Aurelius strávil ve vojenských táborech podél Dunaje většinu své vlády. Císař po večerech ve svém velitelském stanu sepisoval filozofické dílo Hovory k sobě. Nejmocnější muž planety tak mezi plánováním bitev řešil otázky lidské morálky a pomíjivosti života. Nekonečná válka ho nakonec stála život. Zemřel na vyčerpání nebo nákazu v roce 180 ve vojenském táboře Vindobona na místě dnešní Vídně.