Kompletní legionář na pochodu. Výstroj na pochodu — sarcina. Během tažení nesl římský legionář na svých ramenou zátěž, která dosahovala třiceti až čtyřiceti kilogramů. Tento drtivý náklad nevznikl náhodou. Na konci druhého století před naším letopočtem provedl vojevůdce Marius drastickou vojenskou reformu. Donutil vojáky nosit osobní výstroj i veškeré denní zásoby na vlastních zádech. Armáda se tím rázem zbavila pomalých zásobovacích vozů a získala obrovskou operační rychlost. Zkušení veteráni dokázali ujít třicet kilometrů denně. Kvůli těžkému nákladu si ale brzy vysloužili posměšnou přezdívku Mariovi mulové. Základem tohoto pochového vybavení zvaného sarcina nebyl žádný batoh, ale prostá dřevěná hůl ve tvaru písmene T. Vojáci této nosné tyči říkali furca. Legionář si ji opřel o rameno a zavěsil na ni koženou brašnu loculus, měch s vodou, bronzový kotlík a hlubokou obědovou mísu zvanou patera. Muži si sami nesli také zásobu sypaného obilí až na patnáct dní, hrudku soli a vinný ocet. Obyčejná voda na cizím území totiž často přenášela nemoci. Když ji voják smíchal s ostrou dávkou octa, získal bezpečný kyselý nápoj, který efektivně ničil bakterie a zaháněl žízeň. K této táborové výbavě musel voják přidat i osobní zbroj, meč gladius a dýku pugio. Obrovský štít scutum si během chůze zavěšoval na záda pomocí kožených popruhů. Způsob nesení veškeré bagáže na jedné holi plnil zcela klíčovou taktickou funkci. Pokud pochodující kolonu z křoví náhle přepadl nepřítel, voják nemusel zdlouhavě rozepínat žádné řemeny na hrudníku. Pouze uvolnil sevření ruky. Těžká nosná hůl se všemi zásobami okamžitě spadla do bláta a legionář stál během jediné vteřiny plně připravený k boji.