Gladius. Meč legionáře. Římský meč gladius v Trajánově době nepředstavoval zbraň pro divoké šermířské souboje. Kratší čepel pompejského typu o délce padesáti centimetrů a zcela rovné hrany vycházely z přesných požadavků hromadné pěchotní taktiky. V bitevní linii stáli legionáři namačkaní těsně vedle sebe. Každý muž ovládal volný prostor široký nanejvýš šedesát centimetrů. Pokus o nápřah k dlouhému seku by znamenal zranění vlastního spolubojovníka nebo smrtelné odkrytí boku. Vojáci proto ukrytí za hradbou velkých zakřivených štítů útočili krátkými a nečekanými výpady vpřed. Zbraň fungovala primárně jako bodák na velmi krátkou vzdálenost. Pro tento specifický styl boje římské kovárny využívaly technologii vrstvené oceli. Jádro meče ukrývalo měkčí a pružnější kov, zatímco vnější ostří tvořila extrémně tvrdá ocel. Zbraň se díky tomu při prudkém nárazu do nepřátelské kosti nebo železného brnění okamžitě neztupila a zároveň při tlaku v ohybu nepraskla. Většina moderních filmů ukazuje římské vojáky s mečem na levém boku. Skuteční legionáři ale zavěšovali pochvu na koženém popruhu zvaném balteus či na opasku cingulum striktně na pravou stranu. Tento zvyk měl zásadní praktický důvod spojený s bojem ve stísněném prostoru. Voják krytý vlastním obrovským štítem nemohl vytáhnout meč křížem z levé strany. Narazil by loktem do souseda. Krátký gladius na pravém boku mu umožnil ruku pouze otočit, vytáhnout čepel krátkým pohybem směrem dopředu a okamžitě bodat. Ruka s mečem tak vůbec neopustila bezpečný chráněný prostor za štítem.