Lorica. Brnění legionáře. Na přelomu prvního a druhého století nenosili římští vojáci jednotnou uniformu. V táborech desáté legie se běžně potkávaly tři naprosto odlišné typy zbroje zvané lorica. Slavnou lamelovou zbroj, lorica segmentata, tvořily železné pásy snýtované na koženém podkladu. Poskytovala pevnou ochranu proti sekům, ale její konstrukce vyžadovala neustálou údržbu. Jemné mosazné panty a vnitřní kožené řemínky v polních podmínkách rychle praskaly. Během dáckých válek tato zbroj navíc narazila na tvrdý limit. Zničující rány obouruční zahnutou zbraní zvanou falx dokázaly vrchní ramenní pláty prorazit nebo zcela strhnout. Armáda proto od tohoto typu výstroje po dáckých taženích začala postupně upouštět. Většina legionářů i vojáků z pomocných sborů oblékala kroužkovou košili neboli lorica hamata. Kováři ji splétali z desítek tisíc drobných železných kroužků o průměru pouhých pěti milimetrů. Výroba jediné takové košile trvala stovky hodin. Výsledek zatížil ramena mnohem více než lamelové pláty, ale nabízel mechanickou spolehlivost v polních podmínkách a dokonalou ohebnost těla v boji. Důstojníci, praporečníci a jezdci často volili třetí variantu, šupinovou zbroj zvanou lorica squamata. Drobné bronzové nebo železné šupiny našívali pevně na textilní podklad tak, aby se navzájem překrývaly a vytvářely hustou ochrannou vrstvu. Všechny tyto zbroje spojoval jeden skrytý hmatatelný prvek. Voják si nikdy nenasazoval holý kov přímo na vlněnou tuniku. Pod železem či bronzem legionáři nosili silně polstrovanou vestu zvanou subarmalis. Bez této tlumící vrstvy ze lnu nebo kůže by hrany kroužků a plátů do krve rozedřely kůži během prvních kilometrů pochodu. Vesta zároveň efektivně pohlcovala tupé nárazy, které by jinak vojákovi zlámaly žebra i přes neproražený kov.