Terra Felix — interaktivní výstava o výzbroji a výstroji římského legionáře. Galea / Cassis: Přilba legionáře. Kováři na přelomu prvního a druhého století dodávali legionářům železné přilby zvané galea. Běžný typ Imperiální galský, ve kterém vojáci desáté legie Gemina pochodovali do boje, vážil téměř tři kilogramy. Zbrojíři každý záhyb kovu striktně přizpůsobili konkrétní hrozbě. Široký plát na zadní straně chránil krk a záda před seky, které na vojáka dopadaly z horních úhlů v bitevní tlačenici. Pohyblivé lícní klapky zavěšené na pantech pevně svíraly tváře. Mohutný kovový kšilt nad obočím odrážel útoky směřující přímo do obličeje. Voják v přilbě musel zároveň bezchybně slyšet povely centurionů. Výřezy pro uši proto zůstávaly záměrně volné, i když tím vznikalo zranitelné místo. Lorica: Brnění legionáře. Na přelomu prvního a druhého století nenosili římští vojáci jednotnou uniformu. V táborech desáté legie se běžně potkávaly tři naprosto odlišné typy zbroje zvané lorica. Slavnou lamelovou zbroj, lorica segmentata, tvořily železné pásy snýtované na koženém podkladu. Poskytovala pevnou ochranu proti sekům, ale její konstrukce vyžadovala neustálou údržbu. Jemné mosazné panty a vnitřní kožené řemínky v polních podmínkách rychle praskaly. Během dáckých válek tato zbroj navíc narazila na tvrdý limit. Zničující rány obouruční zahnutou zbraní zvanou falx dokázaly vrchní ramenní pláty prorazit nebo zcela strhnout. Armáda proto od tohoto typu výstroje po dáckých taženích začala postupně upouštět. Scutum: Štít legionáře. Římští legionáři za vlády císaře Trajána nedrželi v ruce obyčejný kus prkna. Jejich obdélníkový a výrazně zakřivený štít zvaný scutum představoval špičkovou ukázku starověkého vojenského inženýrství. Řemeslníci ho skládali a lepili z několika tenkých plátů dřeva. Vlákna jednotlivých vrstev pokládali striktně křížem přes sebe. Vytvořili tak vysoce odolnou překližku, která dokázala vstřebat tvrdý úder bez rozštípnutí. Tuto pružnou desku následně zpevnili vrstvou kůže nebo hrubého plátna. Okraje štítu, kam nejčastěji dopadaly rány nepřátelských mečů, zbrojíři navíc svazovali pevným okováním z bronzu či železa. Gladius: Meč legionáře. Římský meč gladius v Trajánově době nepředstavoval zbraň pro divoké šermířské souboje. Kratší čepel pompejského typu o délce padesáti centimetrů a zcela rovné hrany vycházely z přesných požadavků hromadné pěchotní taktiky. V bitevní linii stáli legionáři namačkaní těsně vedle sebe. Každý muž ovládal volný prostor široký nanejvýš šedesát centimetrů. Pokus o nápřah k dlouhému seku by znamenal zranění vlastního spolubojovníka nebo smrtelné odkrytí boku. Vojáci proto ukrytí za hradbou velkých zakřivených štítů útočili krátkými a nečekanými výpady vpřed. Zbraň fungovala primárně jako bodák na velmi krátkou vzdálenost. Pugio: Dýka legionáře. Když legionář v bitevní tlačenici ztratil svůj hlavní meč gladius nebo se jeho čepel beznadějně zaklínila do nepřátelského štítu, potřeboval okamžitou záložní zbraň. K tomuto účelu nosil pugio. Tato masivní vojenská dýka vážila zhruba půl kilogramu a visela z opasku zvaného cingulum na levém boku. Zatímco meč na pravé straně voják tasil bleskově dominantní rukou přímo dopředu, k dýce sahal křížem přes tělo skutečně až v momentě nejvyšší nouze. Pilum: Vrhací kopí. Římští legionáři nezahajovali bitvu divokým během vstříc nepříteli. Na povel centuriona nejdříve hromadně vrhli zbraň, která spolehlivě ničila nepřátelskou obranu. Vrhací kopí zvané pilum měřilo na délku dva metry a vážilo až čtyři kilogramy. Zbrojíři záměrně spojili stodvacet centimetrů dlouhou dřevěnou násadu s šedesát centimetrů dlouhým železným dříkem. Tento kovový prut vykovali překvapivě tenký, s průměrem pouhých sedm milimetrů. Na samotný konec ovšem umístili kalenou pyramidální špičku. Cingulum & Balteus: Opasek a závěsný pás. Římští legionáři nosili své zbraně na pečlivě zdobených řemenech, které plnily mnohem víc než jen praktickou funkci. Kolem pasu si vojáci pevně utahovali kožený opasek zvaný cingulum militare. Řemeslníci ho hustě pobíjeli masivními mosaznými nebo bronzovými destičkami. Z přední strany opasku visela ochranná zástěra, kterou tvořilo několik dlouhých kožených řemínků. Na jejich konce kováři připevňovali těžké kovové přívěsky. Při každém kroku celá tato sestava hlučně chrastila. Zvuk vojenského kroku tak ohlašoval blížící se legii dlouho předtím, než se ozbrojení muži vůbec objevili na dohled. Caligae & Calceii: Vojenská obuv. Římská armáda dobývala nová území výhradně po vlastních nohou. Každý voják ušel v plné polní výstroji desítky kilometrů denně, a proto potřeboval spolehlivé obutí. Ševci vyráběli pro armádu otevřené vojenské sandály zvané caligae. Z několika vrstev tlusté hovězí kůže sešili masivní podrážku. Svršek tvořila složitá síť pevných řemínků. Voják tyto řemínky pevně utáhl přes nárt a kolem kotníku, čímž botu dokonale spojil s nohou a zamezil vzniku hlubokých puchýřů. Tunica, Subarmalis & Focale: Oděv pod zbrojí. Základem oblečení římského leg